Památka svatých Jana de Brébeuf a Izak Jogues, kněží, a druhů, mučedníků

Představte si na okamžik jeden docela tichý, všední obraz z domu: na pohovce leží ten starý kostkovaný polštář, do kterého se někdo opíral, když se smál nějakému tátovu vyprávění. Jsou to ty malé, všední věci, které zůstávají, když člověk utichne. Vzpomínka na to, jak náš Benjamin seděl s rodinou, poslouchal ty táotvy vymýšlené, bláznivé příběhy a bral je s takovým tím svým vážným, hlubokým zaujetím, jako by to byla ta nejdůležitější fakta na světě. Ben měl v sobě neuvěřitelnou schopnost vnímat věci do hloubky. Nebyl to chlapec, který by sklouzl po povrchu života. Když se podíváme na dnešní čtení ze svatého Pavla Efezským, slyšíme slova, která jako by byla napsaná právě pro takové chvíle: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou nesmírnou lásku, kterou si nás zamiloval, přivedl nás k životu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.“

Svatý Pavel mluví o něčem naprosto zásadním. Mluví o tom, že Bůh nečeká, až budeme dokonalí, než si nás všimne. On jedná z přebytku své štědrosti. A když si vzpomeneme na našeho Benjamina – na toho patnáctiletého chlapce s bystrou myslí, který už v hloubce svých myšlenek plánoval budoucnost, stavěl ty své digitální světy a s úsměvem mluvil o té své vysněné „Con Chim Airlines“ – uvědomíme si, že jeho život nebyl náhodou. Bůh ho stvořil pro dobrotu, pro dílo, které bylo připraveno předem. Pavel říká, že jsme jeho výtvor. A Ben byl výtvor neobyčejně jemný, plný tiché zvídavosti a neuvěřitelné empatie. Vzpomeňte si na to, jak jednou, docela unesen tou svou čistou dětskou štědrostí, přišel s tím, že by chtěl dát celé své nastřádané prasátko, aby pomohl strýci Williamovi v jeho těžké nemoci. Ty peníze nakonec nebyly potřeba, jeho pokladnička zůstala celá, nikdy se nerozbila. Ale to gesto – to, že patnáctiletý kluk, nečekaně a bez jakéhokoli nátlaku, nabídl všechno, co měl, pro někoho jiného – to je ten obraz lidského srdce, které pochopilo, co je to láska.

Musíme si však dnes, tady a teď, přiznat pravdu, dřív než se dotkneme jakékoliv útěchy. Život bez Bena je jako dům, ze kterého někdo odnesl melodii. Ta rána je hluboká a ticho v domě umí být tak nesnesitelně hlasité. Alane a Thao, vy nesete kříž, nad kterým se tají dech. V hloubi noci, kdy se zvenčí ozývá jen ticho, se možná vrací ta stará, drásavá otázka, kterou lidské srdce klade samo sobě v bezmoci: Udělali jsme všechno? Mohli jsme to nějak zastavit? Slyšte dnes toto z Božího slova a z hloubky Církve: vy jste neudělali nic špatně. Nemoc, která Benovi vzala síly, nebyla trestem, nebyla následkem ničeho, co byste vy zanedbali nebo přehlédli. Bůh není ten, kdo by sčítal lidské chyby, aby je pak trestal utrpením. Některé věci přicházejí do lidského života jako nepochopitelná bouře, zcela mimo lidskou moc, zcela mimo jakoukoliv lidskou kontrolu. Vy jste pro Bena byli vším – jeho bezpečným přístavem, jeho radostí, jeho domovem. To, že jste ho milovali s takovou něhou, je tím největším důkazem, že Bůh skrze vás rozdával svou vlastní lásku. Odložte tu tíhu viny ze svých ramen. Bůh se na vás nedívá s výčitkou; dívá se na vás s nekonečným, něžným objetím.

Podívejte se, co se děje v dnešním evangeliu podle Lukáše. Někdo z davu přichází za Ježíšem a chce řešit spravedlnost: „Učiteli, řekni mému bratrovi, aby se se mnou podělil o dědictví.“ Je to tak lidské, tak pozemské. Hned chceme mít jistoty, hned chceme věci kontrolovat, spočítat, rozdělit. A Ježíš odpovídá tím varováním před hamižností, před iluzí, že život člověka závisí na tom, co vlastní. A pak vypráví to podobenství o boháči, který měl velkou úrodu, shromažďoval zásoby, plánoval si lidi a klid, a vtom přichází Boží hlas: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši.“

Zastavme se u toho slova. Není to výsměch; je to probuzení. Je to připomínka toho, že náš život není v našich tabulkách, v našich velkých budovách, v našich plánech, ale v tom, zda jsme „bohatí před Bohem“. A tady se Benův příběh a evangelium setkávají v tom nejhlubším bodě. Benjamin nežil proto, aby hromadil věci pro sebe. Jeho život byl otevřený. Ať už šlo o jeho nadšení pro letadla, o jeho tiché pozorování světa, nebo o tu neuvěřitelnou ochotu obětovat vlastní úspory pro rodinu, on žil s vědomím – možná nevědomky, ale o to čistěji –, že to podstatné není to, co držíme v ruce, ale to, kým jsme v Božích očích. Není to mrazivé, není to děsivé; je to vysvobození.

… Vzpomeňte si na ty sny, které zůstávají jako tichý most mezi tímto světem a věčností. Na to, jak tatínek snil o tom, že stojí s Benem ve frontě na zmrzlinu a Ben platí. Nebo na ten sen z pětadvacátého června, kdy Ben stál u dveří pokoje 419, zdrženlivý, trochu v rozpacích a říkal: „Ba ơi, test nào con cũng qua hết. Con tự thở được bình thường mà… sao con lại bị như vầy?“ A ta odpověď, kterou v tom snu dostal a kterou nese i naše víra: „Od nynějška budeš na nebesích navždy.“ To je ten obrat. To je chvíle, kdy bolest nepřestává bolet, ale kdy se nad ní rozsvěcí světlo, které nepochází odsud. Ben prošel zkouškou tohoto světa a nyní je v tom prostoru, kde už není žádná nemoc, žádný boj o dech, žádná tíseň. Je v bezpečí Otcova domu, tam, kde se lidské příběhy neuzavírají smrtí, ale otevírají se do plnosti.

Ryane, brácho, podívej se dopředu. Ty neseš v sobě tolik z toho, co Ben miloval. Vzpomeňte si na ty chvíle, kdy seděli spolu, kdy se smáli, kdy sdíleli ten svůj chlapecký svět. Ben by nikdy nechtěl, abys zůstal stát v smutku, který svazuje ruce. On chce, abys žil, abys dýchal, abys šel dál a nesl v sobě tu radost, kterou spolu sdíleli. V každém tvém kroku, v každém tvém úsměvu je dál přítomen kus té bratrské lásky. A vy všichni, kdo se dnes díváte na prázdné místo u stolu, vy, kteří nesete bolest v tichu svých domovů nebo na dálku – vězte, že nejste sami. Bůh není k vašim slzám lhostejný. On je v každém tichém povzdechu, v každé vzpomínce, která vás přepadne, když to nejméně čekáte.

Dnes, na památku svatých mučedníků, kteří dali svůj život pro Krista, si připomínáme, že láska je silnější než smrt. Udělejte dnes jednu malou, tichou věc: Až se večer setmíte v domě, vzpomeňte si na Benův úsměv, na to, jak uměl naslouchat, a svěřte ho do Božích rukou spolu s vaším vlastním žalem. Řekněte si v tichu srdce: „Pane, ty jsi ho stvořil, ty jsi ho miloval víc než my, a nyní je v tvém pokoji.“ Nechte Boží pokoj, aby vstoupil do vašich zraněných srdcí. On vás podrží, on vás povede a jednoho dne, v tom pravém čase, se všichni shledáme tam, kde už žádné slzy nebudou. Amen.