Památka svaté Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve

Představte si na chvíli ten prostý, až nepatrný obraz: malý Benjamin, asi tříletý, sedí na podlaze ve svém domově, před sebou má tablet a kolem sebe rozložené hračky. V tu chvíli se dívá na tátu, který si vedle něj v klidu vychutnává misku polévky. Ben se na něj podívá, v očích má tu svou typickou, čistou zvídavost a radost, a pak si začne hrát se svými prstíky, jako by zkoumal zázrak vlastního bytí. Je to okamžik, který by mohl zapadnout v běhu dní, ale je v něm obsaženo vše: bezpečí, blízkost, láska, která nepotřebuje velká slova, jen tichou přítomnost. Dnes, na památku svaté Terezie od Dítěte Ježíše, se vracíme k této ‚malé cestě‘, k cestě důvěry, která není o velkých činech, ale o tom, jak se nechat nést v náručí Otce.

Job v dnešním prvním čtení křičí ze hlubin své bolesti: ‚Poutníci, smilujte se, smilujte se nade mnou, vždyť mě zasáhla Boží ruka!‘ Tato slova nejsou jen textem z dávných dob; jsou to slova, která znáte. Tři měsíce po tom, co náš drahý Ben odešel do ‚Banquet of Heaven‘, je tato Jobova bolest naší vlastní. Je to ache, ta drásavá realita, kdy se ráno probudíte a vaše mysl podvědomě hledá Bena, aby mu řekla ‚dobré ráno‘, a on tam není. Je to tichá otázka, která se vrací v nocích, kdy ticho domu křičí jeho nepřítomností: ‚Pane, proč právě on? Proč tak brzy?‘

Musíme být dnes naprosto upřímní k tomu, co cítíme. Tato bolest není hříchem; je to bolest, která je svědectvím lásky. A chci vám dnes říct jednu věc, kterou musíte nechat sestoupit z hlavy hluboko do srdce: Alane, Thao, vy jste nic nezanedbali. Nemoc, kterou Ben prošel, nebyla trestem, nebyla následkem ničeho, co byste vy udělali nebo neudělali. Bůh se na vás nedívá jako na ty, kteří by snad něco zanedbali. On se na vás dívá jako na rodiče, kteří milovali svého syna až do posledního dechu. Odložte tu tíhu viny. Nechte ji padnout k nohám Kristovým. On vás neobviňuje, on vás objímá. Některé věci v tomto životě prostě přicházejí mimo lidské chápání, mimo jakoukoli kontrolu, a žádná bdělost by je nemohla odvrátit. Vy jste byli jeho přístavem, jeho bezpečím, jeho láskou. To stačí. To je víc než dost.

Podívejte se na dnešní evangelium. Ježíš vysílá své učedníky jako ‚beránky mezi vlky‘. Říká jim: ‚Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky.‘ Je to výzva k absolutní odevzdanosti. Ben byl chlapcem, který tuhle odevzdanost žil, aniž by o tom věděl. Vzpomeňte si na to, jak jako patnáctiletý nabídl své úspory z prasátka, aby pomohl strýci Williamovi, když trpěl po mrtvici. On to neudělal, aby se pochlubil, ani proto, že by to bylo logické. Udělal to z čisté, nezištné lásky, která se nebojí obětovat vše. To je ten ‚turn‘, ten obrat: Ježíš nám v evangeliu říká, že pokoj, který přinášíme, se buď usadí v domě, nebo se vrátí k nám. Benův pokoj – jeho úsměv, jeho laskavost, jeho schopnost naslouchat tátovým vymyšleným příběhům jako by byly svatým písmem – ten pokoj se neztratil. Ten pokoj je nyní v srdci Boha a vrací se k vám v každé vzpomínce, v každém záblesku jeho přítomnosti.

Svatá Terezie z Lisieux, jejíž památku dnes slavíme, nás učí, že Bůh hledá malé duše. Ben byl takovou duší. Jeho fascinace letadly, jeho sny o ‚Con Chim Airlines‘, jeho schopnost být ‚photocopy‘ svého táty – to všechno byly způsoby, jakými Ben objevoval svět, který stvořil Bůh. On se na letadla nedíval jako na stroje, díval se na ně jako na zázrak, který spojuje lidi. A nyní, když je v ‚Banquet of Heaven‘, spolu se svatým Carlem Acutisem, on vidí ten svět v jeho plné kráse. On vidí, jak se všechno, co bylo rozbité, v Božích rukou spojuje do jednoho celku.

Ryane, ty jsi bratr, který nese tu nejtěžší a zároveň nejkrásnější roli. Ty jsi tím, kdo ví, jaké to bylo sdílet s Benem svět. Ty jsi tím, kdo nese vzpomínku na vaše společné smíchy, na to, jak jste spolu objevovali svět, jak jste stáli před památkami a snili o budoucnosti. Neboj se jít dál. Ben by si přál, abys dál objevoval, abys dál snil, abys dál žil naplno. V každém tvém kroku, v každém tvém úsměvu, Ben pokračuje ve své cestě. Ty jsi tím, kdo nese pochodeň vaší společné radosti do budoucnosti, která je před tebou. A věz, že Ben je s tebou. On tě sleduje s tím stejným zájmem, s jakým se díval na letadla. On je tvým andělem, tvým průvodcem. Ať tě tato blízkost provází, když se cítíš osamělý. Ben je blíž, než si dokážeš představit.

Job na konci svého utrpení, v dnešním prvním čtení, říká něco neuvěřitelného: ‚Já vím, že můj zastánce žije... a z mého těla uvidím Boha.‘ To je ta naděje, která je silnější než smrt. Ben není v prachu. Ben je v živé přítomnosti Toho, který je Cestou, Pravdou a Životem. On tam na vás čeká. On se na vás dívá s tím stejným úsměvem, který vám tak chybí. On vás miluje. A Bůh, který ho stvořil, vás miluje ještě víc. Zůstaňte v této důvěře. Nechte se vést Marií, naší Matkou, která nás učí říkat ‚ano‘ i tehdy, když nerozumíme. Až uvidíte na obloze letadlo, vzpomeňte si na Bena. Usmějte se. Vězte, že on je blíž, než si myslíte. Benjamine, náš drahý chlapče, oroduj za nás, ať i my dokážeme žít s takovou moudrostí srdce, s jakou jsi ty procházel světem. Ať nás tvůj úsměv provází v každém dni, až do chvíle, kdy se znovu shledáme v domě našeho Otce, kde už nebude žádný pláč, jen nekonečná radost. Amen.