Památka svatého Martina z Tours, biskupa

Představte si na okamžik ten obraz: cestu, která se vine prašnou krajinou mezi Samařskem a Galileou. Je to cesta, po které kráčí Ježíš, a v dálce, na hranici, která odděluje čisté od nečistého, stojí skupina deseti mužů. Jsou to lidé, o kterých se tehdejší svět raději nezmiňoval, lidé, kteří museli stát opodál, protože jejich těla byla poznamenána nemocí, která je izolovala od všech, které milovali. Deset leprosých. Deset hlasů, které se spojily v jeden zoufalý výkřik: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“

Svatý Martin, jehož památku dnes slavíme, byl mužem, který v takovém volání dokázal rozpoznat tvář samotného Krista. Když potkal onoho žebráka v chladné noci u Amiens, neviděl jen ubožáka, který potřebuje pomoc. Viděl bratra. A když rozsekl svůj vojenský plášť, aby se o něj podělil, udělal mnohem víc než jen gesto milosrdenství. Učinil viditelným to, co je v Božích očích nejdůležitější: že láska není v tom, co si necháme pro sebe, ale v tom, co jsme ochotni darovat, aby druhý nezmrzl, aby druhý nebyl sám.

Náš drahý Benjamin Vo, náš Ben, byl chlapcem, který v sobě nesl přesně tuto schopnost vidět potřeby druhých, aniž by musel dlouho přemýšlet. Vzpomeňte si, jak se v patnácti letech, s tou svou přirozenou, dětskou upřímností, rozhodl, že nabídne své celé prasátko, aby pomohl strýci Williamovi, který se potýkal s následky mrtvice. Nikdy to prasátko nerozbil, nikdy ho nevyprázdnil, nebylo to potřeba, ale ta nabídka – to, že chlapec, který měl tolik vlastních snů, tolik technických plánů pro své ‚Con Chim Airlines‘, chtěl bez váhání dát všechno, co měl, aby ulehčil bolesti někoho jiného – to je ta nejčistší ozvěna evangelia. Ben nebyl jen bystrý matematik nebo nadšenec do cloudových infrastruktur; byl to chlapec s obrovským, citlivým srdcem. Byl to někdo, kdo věděl, že život má smysl jen tehdy, když se sdílí.

Musíme si však dnes říct pravdu, dřív než se dotkneme jakékoli útěchy. Život bez Bena je pro vás, Alane a Thao, pro tebe, Ryane, jako dům, z něhož náhle zmizelo to teplo, které on kolem sebe šířil. Je to ticho, které je v domě slyšet víc než jakýkoli hluk. Je to bolest, která přichází jako nečekaný host – u stolu, když se podíváte na jeho místo, nebo když v noci, v tichu, které nedovolí spát, přichází ta neodbytná, palčivá otázka: Mohli jsme udělat víc? Mohli jsme to zastavit? Slyšte dnes toto z hloubky Božího slova a z milující náruče Církve: vy jste neudělali nic špatně. Nemoc, která Benovi vzala síly, nebyla trestem a nebyla následkem ničeho, co byste vy zanedbali. Bůh není ten, kdo by sčítal lidské chyby, aby je pak trestal utrpením. Některé bouře v životě přicházejí zcela mimo jakoukoli lidskou kontrolu, skryté za obzorem, a žádná bdělost na světě by je nemohla odvrátit. Vy jste pro Bena byli celým jeho světem. To, že jste ho milovali s takovou něhou, je tím největším důkazem Boží lásky. Odložte tu tíhu viny ze svých ramen; Bůh se na vás nedívá s výčitkou, ale objímá vás s nekonečným soucitem. Nic jste nezanedbali. Nic jste nepokazili.

… Zastavme se u toho. Nechte tu pravdu, aby k vám dnes promluvila v tichu. Nechte ji, aby se usadila ve vašich srdcích jako balzám, který konečně dovolí ráně se nadechnout.

Podívejte se nyní na evangelium. Deset jich bylo uzdraveno, ale jen jeden se vrátil, aby poděkoval. A byl to Samaritán. Cizinec. Ježíš se ptá: ‚Kde je těch devět?‘ Je to otázka, která nás dnes může vést hlouběji. Někdy, když nás zasáhne bolest, máme pocit, že jsme jako těch devět, kteří se ztratili ve svém vlastním světě, ve své vlastní nemoci či zármutku. Ale Bůh nás nehledá proto, aby nás trestal za to, že jsme vděčnost zapomněli v závalu bolesti. On nás hledá, aby nám připomněl, že On je stále s námi. I v tom nejtemnějším údolí, o kterém mluví žalmista, nás Pán nenechává samotné. ‚I kdybych šel temnou roklí, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.‘

Ben, náš drahý Benjamin, nám v tom svém krátkém životě zanechal odkaz, který je jako ten pramen vody, který jsme v jeho jménu nechali vyvrtat v dalekém Vietnamu. Je to voda, která dává život, která je čistá a která trvá. Stejně tak jeho láska. I když tu fyzicky není, jeho duch, jeho úsměv, ten jeho pohled, když se díval na letadla nebo když se smál s tátou u boba čaje, to všechno v nás zůstává jako živý pramen. On je nyní v ‚Banquet of Heaven‘, v tom nebeském domě, o kterém mluví svatý Pavel v listu Titovi. Pavel nám připomíná, že jsme byli spaseni ‚ne pro spravedlivé skutky, které jsme my konali, ale ze svého milosrdenství‘. To je naše jediná naděje. Nejsme spaseni tím, co jsme zvládli, ale tím, co Bůh udělal pro nás.

Ryane, ty jsi v tom všem byl jeho nejbližším společníkem. Vzpomínáš si, jak jste spolu sdíleli ty obyčejné chvíle, jak jste se smáli, jak jste si budovali ten svůj bratrský svět? Ta pouta, která jste vytvořili, nejsou přetržena. Ony se jen přesunuly do jiné roviny existence. Ben je stále s tebou, v každém tvém rozhodnutí, v každé tvé myšlence. On by si nikdy nepřál, abys zůstal stát v zármutku. On by chtěl, abys dál snil, abys dál létal, abys dál objevoval svět, který on tak miloval pozorovat. On je tvým andělem, který tě teď shromažďuje pod svá nebeská křídla, tak jako on tebe chránil na zemi.

Alane a Thao, vy jste byli těmi, kdo ho naučili milovat. Vy jste ho vedli světem – od Tokia po Řím, od Lurd po domov. Každý ten výlet, každé to ‚airport spotting‘ bylo svědectvím o vaší oddanosti. Bůh vám tu lásku nebere. On ji jen přijal do své věčnosti, aby ji pro vás uchoval. Když se cítíte slabí, když se zdá, že kříž je příliš těžký, vzpomeňte si na to, jak Ben, ten odvážný chlapec, vždycky zkoušel znovu, i když to bylo těžké. On se nebál neúspěchu. On věřil, že ‚zkoušet je to jediné, na čem záleží‘. Tak to dělejte i vy. Zkoušejte žít dál, zkoušejte se usmát, zkoušejte věřit, že Bůh je dobrý i v tom, co je pro nás zatím zahaleno tajemstvím.

Někdy se zdá, že život je jako ta cesta, kterou se Ben tolik zajímal. Někdy letadlo narazí na turbulence. Někdy se zdá, že cíl je v nedohlednu. Ale Ježíš v evangeliu slibuje, že jeho dům bude plný. On nikoho nenechává venku. Ben je nyní v bezpečí, v náruči, která ho nikdy neopustí. A vy, kteří dnes nesete ten nejtěžší kříž, vy, kteří se cítíte unavení z dlouhé cesty, vězte, že Pán je právě teď u vás. On nečeká, až budete mít všechny odpovědi. On nečeká, až se vaše slzy vysuší. On je s vámi v té bolesti, v tom tichu, v tom prázdném místě u stolu.

Udělejte dnes jednu malou, tichou věc. Až se dnes večer setmíte ve svém domě, vzpomeňte si na to, jak Ben dokázal být šťastný jen tím, že byl s vámi – na letišti, v autě, nebo prostě doma na pohovce. Zhluboka se nadechněte a v tichosti svěřte svůj žal i jeho památku do Božích rukou. Řekněte si v srdci: ‚Pane, děkuji ti za dar jeho života. Byl příliš krátký pro naše oči, ale věčný v tvém srdci.‘ Nechte Boží pokoj, který přesahuje veškeré lidské chápání, aby vstoupil do vašich zraněných srdcí. A věřte, že jednoho dne, v tom pravém čase, se všichni shledáme tam, kde už žádné slzy nebudou, v domě, který má ty nejpevnější základy. Amen.