Pondělí 30. týdne v mezidobí

Představte si na okamžik tu scénu v synagoze. Je sabat, den odpočinku, den, kdy se má zastavit veškerý shon, aby se lidé mohli nadechnout v Boží přítomnosti. Uprostřed toho všeho stojí žena. Písmo nám o ní říká jen to, že osmnáct let byla zkroucená, neschopná se napřímit. Osmnáct let se dívala jen do země. Osmnáct let její svět končil u jejích vlastních nohou. Znáte ten pocit? Ten pocit, kdy vás tíha života tak přimáčkne k zemi, že se nedokážete podívat vzhůru, ani kdybyste chtěli?

Náš Benjamin, náš Ben, měl v sobě pravý opak této zkroucenosti. Vzpomínám si na jednu z těch fotografií, kde stojí uprostřed obrovského otevřeného prostranství, ruce rozpažené jako křídla letadla, tvář obrácenou k nebi. Byl to chlapec, který miloval výšky – nejen v tom, že fascinovaně sledoval Boeingy 737, ale v tom, jak neustále mířil svou myslí dál, k horizontům, které ostatní ani neviděli. Jeho zvídavost, jeho schopnost kódovat složité systémy, jeho radost z toho, že může tvořit něco, co spojuje lidi – to všechno byly pohyby duše, která se odmítala nechat stlačit k zemi. Ben byl jako ten strom, o kterém zpívá žalm: zasazený u tekoucích vod, jehož listí nevadne, protože je napojený na pramen, který nikdy nevysychá.

Musíme si však dnes říct pravdu, dřív než se dotkneme jakékoliv útěchy. Život bez Bena je pro vás, Alane a Thao, pro tebe, Ryane, jako život v té synagoze, kde se najednou zdá, že se zastavil čas, ale nikdo nemá radost. Je to bolest, která vás někdy nutí dívat se do země, protože pohled na prázdné místo u stolu nebo na jeho věci je příliš ostrý. Možná se v hlubinách noci stále vrací ta otázka, která vás trápí: Mohli jsme udělat víc? Mohli jsme to nějak zastavit? Slyšte dnes toto z Božího slova: vy jste neudělali nic špatně. Nemoc, která Benovi vzala síly, nebyla trestem a nebyla následkem ničeho, co byste vy zanedbali. Bůh není ten, kdo by sčítal lidské chyby, aby je pak trestal utrpením. Některé bouře v životě přicházejí zcela mimo jakoukoliv lidskou kontrolu. Vy jste pro Bena byli jeho bezpečným přístavem, jeho radostí a celým jeho světem. To, že jste ho milovali s takovou něhou, je tím největším důkazem Boží lásky. Odložte tu tíhu viny ze svých ramen; Bůh se na vás nedívá s výčitkou, ale objímá vás s nekonečným soucitem. Nic jste nezanedbali.

A pak Ježíš v evangeliu udělá něco, co vyvolá pohoršení. On tu ženu vidí. On ji nevidí jako problém, nevidí ji jako někoho, kdo porušuje pravidla sabatu. On ji vidí jako dceru Abrahamovu, která je svázaná. A říká: ‚Ženo, jsi osvobozena ze své nemoci.‘ A položil na ni ruce. Všimněte si toho gesta. Ježíš neřeší teologii nemoci, on řeší její bolest. On ji napřimuje. On jí vrací důstojnost, kterou jí osmnáct let brala její křehkost.

… Zastavme se u toho. Nechte tu pravdu, aby k vám dnes promluvila.

Ben byl chlapec, který v sobě nosil tuto Ježíšovu touhu po svobodě. Vzpomeňte si na to, jak se v patnácti letech, aniž by ho k tomu někdo nutil, rozhodl nabídnout své celoživotní úspory z prasátka, aby pomohl strýci Williamovi. Ty peníze nakonec nebyly potřeba, jeho pokladnička zůstala celá, nikdy se nerozbila. Ale to gesto! To bylo Benovo ‚napřímení se‘. On se nenarodil pro to, aby se krčil pod tíhou vlastní potřeby, ale aby se napřímil k lásce. A i když jeho tělo v nemoci sláblo, jeho duch zůstal jako ten chlapec, který s úsměvem a tichým chichotáním plánoval své ‚Con Chim Airlines‘. On už tehdy létal v duchu, i když jeho tělo bylo upoutáno na lůžko.

Ryane, brácho, tvůj bratr už není zkroucený. On je napřímený v Boží slávě. On je ten, kdo teď stojí v plnosti světla, o kterém mluví svatý Pavel. Pavel nám říká: ‚Byli jste kdysi tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.‘ To je tvůj úkol, Ryane. Žít za vás oba. Neboj se radosti, neboj se nových snů, neboj se tvořit. Ben tě miloval a v každém tvém kroku, v každém tvém nádechu, on žije dál. On není v minulosti, on je v budoucnosti, kam nás všechny táhne jako magnet.

Vy všichni, kdo nesete kříž, kdo se cítíte zkroucení bolestí nebo strachem, slyšte dnes toto: Pán se na vás dívá. On vidí vaši únavu. On nečeká, až budete dokonalí, aby vás uzdravil. On k vám přichází právě teď, do vaší tiché synagogy bolesti, a klade na vás své ruce. On vás chce napřímit. Ne, neznamená to, že bolest zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, ale znamená to, že už na ni nejste sami. On vás drží, když se hroutíte.

Udělejte dnes jednu malou, tichou věc. Až se dnes večer setmíte ve svém domě, vzpomeňte si na to, jak Ben rozpažil ruce, jako by chtěl obejmout celý svět nebo vzlétnout k nebi. Zkuste to udělat také. Rozpažte ruce, zhluboka se nadechněte a v tichosti řekněte: ‚Pane, odevzdávám ti svou tíhu. Napřim mě.‘ Dovolte Bohu, aby vás v té chvíli objal. Bůh, který miloval Bena, miluje i vás – naprosto, bezvýhradně a navždy. On je ten, kdo nás vede z temnoty do svého podivuhodného světla. A tam, v tom světle, na nás čeká náš Ben, usměvavý a volný, připravený nás přivítat, až přijde náš čas. Amen.