Čtvrtek 30. týdne v mezidobí

Představte si na okamžik, jaké to je stát na břehu řeky, která se vine krajinou, a pozorovat, jak voda neustále plyne, a přesto zůstává stejnou řekou. Je to obraz, který v sobě nese jakousi tichou stálost. V dnešním prvním čtení nás svatý Pavel vyzývá, abychom si oblékli „Boží výzbroj“. Mluví o pravdě jako o opasku, o spravedlnosti jako o krunýři a o víře jako o štítu, který uhasí všechny ohnivé šípy zlého. Je to obraz vojáka, který stojí pevně na místě. Ale dnes se chci zastavit u jiného obrazu, který nám nabízí evangelium: u obrazu kvočny, která pod svá křídla shromažďuje svá kuřátka.

Ježíš v evangeliu pláče nad Jeruzalémem. „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako kvočna shromažďuje svá kuřátka pod křídla, ale vy jste nechtěli!“ Je to obraz neuvěřitelné něhy uprostřed světa, který je plný hrozeb, jako byl pro Ježíše král Herod. Je to obraz bezpečí, které nehledá sílu v meči, ale v teple, v blízkosti a v ochraně. Náš Benjamin, náš Ben, byl chlapcem, který v sobě nesl právě tuto přirozenou schopnost shromažďovat kolem sebe lásku. Vzpomínám si na jednu fotografii z výletu do Lurd. Ben tam stojí na břehu řeky, usmívá se a má paži pevně a laskavě ovinutou kolem ramen svého mladšího bratra Ryana. Je to moment, který jako by byl vystřižen z toho Ježíšova obrazu kvočny – starší bratr, který je ochráncem, který je přístavem, který je blízkostí.

Musíme si však dnes říct pravdu, dřív než se dotkneme jakékoliv útěchy. Život bez Bena je pro vás, Alane a Thao, pro tebe, Ryane, jako dům, z něhož náhle zmizelo to teplo, které on kolem sebe šířil. Je to ticho, které je v domě slyšet víc než jakýkoliv hluk. Je to bolest, která přichází jako nečekaný host – u stolu, když se podíváte na jeho místo, nebo když v noci, v tichu, které nedovolí spát, přichází ta neodbytná, palčivá otázka: Mohli jsme udělat víc? Mohli jsme to zastavit? Slyšte dnes toto z hloubky Božího slova a z milující náruče Církve: vy jste neudělali nic špatně. Nemoc, která Benovi vzala síly, nebyla trestem a nebyla následkem ničeho, co byste vy zanedbali. Bůh není ten, kdo by sčítal lidské chyby, aby je pak trestal utrpením. Některé bouře v životě přicházejí zcela mimo jakoukoliv lidskou kontrolu, skryté za obzorem, a žádná bdělost na světě by je nemohla odvrátit. Vy jste pro Bena byli celým jeho světem. To, že jste ho milovali s takovou něhou, je tím největším důkazem Boží lásky. Odložte tu tíhu viny ze svých ramen; Bůh se na vás nedívá s výčitkou, ale objímá vás s nekonečným soucitem. Nic jste nezanedbali. Nic jste nepokazili.

… Zastavme se u toho. Nechte tu pravdu, aby k vám dnes promluvila v tichu.

Ježíš v evangeliu říká: „Musím pokračovat v cestě.“ On ví, že jeho cesta vede skrze utrpení, ale také ví, že jeho cílem je život. Benova cesta byla krátká, ale byla to cesta naplněná světlem. Vzpomeňte si na to, jak Ben, ten bystrý chlapec, který už ve čtvrté třídě zvládal matematiku osmáků, miloval své „Con Chim Airlines“. Vždycky, když o tom mluvil, když o tom snil, jeho tvář se rozzářila tím nejčistším úsměvem. Byl to chlapec, který v sobě nosil vizi, který v sobě nosil radost z tvoření. A pamatujte na ten okamžik, kdy chtěl nabídnout své prasátko pro strýce Williama. Nikdy ho nerozbil, nikdy ho nevysypal, ale ta nabídka – to, že patnáctiletý kluk chce dát všechno, co má, pro druhého – to je ta nejvyšší forma lásky, kterou Bůh v člověku oslavuje. Ben žil s otevřeným srdcem, které bylo vždy připraveno chránit a dávat.

Ryane, ty jsi nesl a neseš tu blízkost, kterou Ben tak dobře znal. Jsi jeho bratr, jeho nejlepší přítel. V každém tvém kroku, v každém tvém rozhodnutí, v každém tvém novém dni, Ben žije dál. On by nikdy nechtěl, abys zůstal stát v zármutku. On by chtěl, abys létal – abys dál snil o svých vlastních „Con Chim Airlines“, abys dál objevoval svět, který on tak miloval pozorovat. On je tvým andělem, který tě teď shromažďuje pod svá nebeská křídla, tak jako on tebe chránil na zemi. A vy, Alane a Thao, vy jste byli těmi, kdo ho naučili milovat. To, že dnes můžete plakat, je důkazem toho, jak hlubokou lásku jste mu dali. Bůh vám tu lásku nebere, on ji jen přijal do své věčnosti, aby ji pro vás uchoval, dokud se všichni neshledáme.

Někdy se zdá, že život je jako ta „Boží výzbroj“, o které mluví Pavel – těžká, náročná, plná povinností a bojů. Ale Ježíš nám v evangeliu ukazuje, že pod tou výzbrojí musí být srdce kvočny. Srdce, které se nebojí být zranitelné, srdce, které se nebojí milovat. Benovo srdce bylo právě takové. Bylo bystré, bylo logické, ale především bylo měkké a laskavé. A právě proto, že bylo takové, je teď v bezpečí u Boha. Bůh není vzdálený pozorovatel vašich slz. On je ten, kdo pláče s vámi. On je ten, kdo vás drží, když se zdá, že už nemáte sílu dál stát.

Udělejte dnes jednu malou, tichou věc. Až se dnes večer setmíte ve svém domě, vzpomeňte si na to, jak Ben dokázal být šťastný jen tím, že byl s vámi – na letišti, v autě, nebo prostě doma na pohovce. Zhluboka se nadechněte a v tichosti svěřte svůj žal i jeho památku do Božích rukou. Řekněte si v srdci: ‚Pane, děkuji ti za dar jeho života. Byl příliš krátký pro naše oči, ale věčný v tvém srdci.‘ Nechte Boží pokoj, který přesahuje veškeré lidské chápání, aby vstoupil do vašich zraněných srdcí. A věřte, že jednoho dne, v tom pravém čase, se všichni shledáme tam, kde už žádné slzy nebudou, v domě, který má ty nejpevnější základy. Amen.