Svátek svatých Šimona a Judy, apoštolů

Představte si na okamžik starobylou stavbu, jejíž kameny do sebe zapadají s takovou přesností, že odolávají staletím, větru i bouřím. Každý kvádr má své přesné místo. Žádný kámen není příliš malý, žádný detail není zbytečný, protože celek drží pohromadě díky pevnému základu a tomu nejcennějšímu prvku, který nese váhu celé stavby. Dnešní čtení z listu Efezským nám připomíná, že my všichni nejsme cizinci ani hosté, ale členové Boží rodiny, vybudovaní na apoštolských základech, kde sám Ježíš Kristus je úhelným kamenem.

Když se dnes, po čtyřech měsících od chvíle, kdy se náš drahý Benjamin vydal do Boží náruče, ohlédneme za jeho krátkým a přesto neuvěřitelně bohatým životem, vidíme chlapce, který v sobě nosil touhu po řádu, harmonii a dokonalém propojení. Vzpomeňte si na jeho fascinaci světem, na jeho bystrou mysl, která už v chlapeckém věku pronikala do tajů moderních technologií a kódování. A vzpomeňte si na to, co ho vždycky tak mile rozesmálo – na jeho vysněné „Con Chim Airlines“. Když o nich mluvil, celá jeho tvář se rozjasnila tím typickým, radostným úsměvem. Ben byl jako pečlivě navržený systém, kde každý kousek měl svůj hluboký smysl.

Musíme si však dnes říct pravdu, dřív než se dotkneme jakékoliv útěchy. Život bez Bena je pro vás, Alane a Thao, pro tebe, Ryane, jako dům, z něhož náhle zmizel ten nejdůležitější tón. Je to ticho, které umí v noci mluvit příliš hlasitě. Je to bolest, která přichází bez ohlášení – u stolu, v obývacím pokoji, při pohledu na jeho věci, na jeho boty u dveří. A v hlubinách únavy se možná stále vrací ta tichá, svíravá otázka, kterou lidské srdce v zármutku tak často nosí: Mohli jsme udělat víc? Mohli jsme to nějak zastavit? Slyšte dnes toto z hloubky Božího slova a z milující náruče Církve: vy jste neudělali nic špatně. Nemoc, která Benovi vzala síly, nebyla trestem a nebyla následkem ničeho, co byste vy zanedbali. Bůh není ten, kdo by sčítal lidské chyby, aby je pak trestal utrpením. Některé bouře v životě přicházejí zcela mimo jakoukoliv lidskou kontrolu, skryté za obzorem, a žádná bdělost na světě by je nemohla odvrátit. Vy jste pro Bena byli celým jeho světem, jeho bezpečným přístavem. To, že jste ho milovali s takovou něhou, je tím největším důkazem Boží lásky. Odložte tu tíhu viny ze svých ramen; Bůh se na vás nedívá s výčitkou, ale objímá vás s nekonečným soucitem. Nic jste nezanedbali. Nic jste nepokazili.

… Zastavme se u toho. Nechte tu pravdu, aby k vám dnes promluvila v tichu.

A pak se v dnešním evangeliu podívejme na Ježíše. On jde na horu. Není to ledajaká chvíle; on celou noc stráví v modlitbě k Bohu. Teprve po tomto hlubokém, tichém rozhovoru s Otcem povolává své učedníky a vybírá si dvanáct apoštolů – mezi nimi Šimona, Judy a další, obyčejné muže s jejich slabostmi, s jejich pochybnostmi, a přesto povolané k něčemu nesmírně velkému. Ježíš se modlí celou noc, než učiní rozhodnutí. On zná každého z nich jménem. A stejně tak zná jménem i našeho Benjamina. Ben nebyl v Božím plánu pouhou náhodou, která by se vymkla kontrole. Jeho život, i když trval pouhých patnáct let, zanechal stopu tak hlubokou a čistou, jako když se stavba propojí s pevným základem.

Vzpomeňte si na to, jaký byl Benův vnitřní svět. Není to tak dávno, co s tou svou neuvěřitelnou dětskou čistotou přišel za maminkou a tátou a nabídl celé své nastřádané prasátko, všechny své úspory, aby pomohl strýci Williamovi v jeho těžké nemoci. Ty peníze nakonec nebyly potřeba, jeho pokladnička zůstala celá a nikdy se nerozbila. Ale to gesto… chlapec, který bez váhání nabízí všechno, co má, pro druhého člověka – to je přesně ten stavební kámen, o kterém mluví apoštol Pavel. To je láska, která nepočítá, co jí zbude. Ben žil s otevřenýma rukama. On miloval svou rodinu s takovou věrností, že jeho poslední vzkaz tátovi – „nejlepší táta, vtipný táta“ – zůstává vrytý do věčnosti.

Ryane, brácho, podívej se dopředu. Ty neseš v sobě tolik z toho, co Ben miloval. Spolu jste sdíleli svět plný snů, smíchu, cestování a chlapecké radosti. Neboj se žít, neboj se dál tvořit, snít a objevovat svět. Ben by nikdy nechtěl, abys zůstal stát ve smutku nebo abys potlačil svůj vlastní život. On chce, abys dýchal a žil naplno za vás oba. V každém tvém kroku, v každém tvém úsměvu dál žije kousek z něj. A vy všichni, kdo prožíváte prázdno u svých stolů, vy, rodiče, kteří držíte těžký kříž v tichosti svých domovů, a vy děti, které procházíte údolím nemoci a utrpení – slyšte: nejste sami. Bůh není lhostejný k jediné slzičce, kterou v noci vypláčete. On je ten, kdo vás drží za ruku, i když ji nevidíte.

Udělejte dnes jednu malou, tichou věc. Až se dnes večer setmíte ve svém domě, vzpomeňte si na Benův tichý úsměv, na jeho radost z maličkostí, na to, jak s nadšením pozoroval letadla na obloze. Zhluboka se nadechněte, zavřete oči a v tichu svěřte svůj žal i jeho památku do Božích rukou. Řekněte si v srdci: ‚Pane, ty jsi ho stvořil z lásky a teď ho držíš ve svém světle. Dej nám sílu jít dál.‘ Nechte Boží pokoj, který přesahuje veškeré lidské chápání, aby vstoupil do vašich zraněných srdcí. A věřte, že jednoho dne, v tom pravém čase, se všichni shledáme tam, kde už žádné slzy nebudou, v domě, který má ty nejpevnější základy. Amen.