Památka svatého Petra Clavera, kněze

Představte si na okamžik tichý, ranní okamžik, kdy se člověk zastaví u okna a dívá se ven na svět, který se teprve probouzí. Možná je to chvíle, kdy se v dálce na obzoru objeví silueta letadla, malá tečka v nekonečném prostoru, která míří ke svému cíli. Je v tom něco fascinujícího, že? Ten klid, s jakým se pohybuje, ta přesnost, ta víra v to, že cesta má svůj směr a svůj řád. Benjamin Vo byl chlapec, který tomuto pohybu rozuměl jako málokdo. Nejen technicky, nejen svou bystrou myslí, která dokázala vnímat složitosti cloudových systémů, ale především svým srdcem. Ben věděl, že život není o tom, kolik toho vlastníme, ale o tom, jak se dokážeme dívat na svět s úžasem a jakou stopu zanecháme v srdcích druhých.

Svatý Pavel nám v dnešním prvním čtení z listu Korinťanům dává zvláštní radu. Říká: „Ti, kdo mají manželky, ať jsou, jako by je neměli; kdo pláčou, jako by neplakali; kdo se radují, jako by se neradovali; kdo kupují, jako by nevlastnili.“ Na první poslech to může znít jako chladná filozofie, jako výzva k citovému odstupu. Ale Pavel nemluví o lhostejnosti. Mluví o svobodě. Mluví o tom, že svět, jak ho známe, pomíjí. Že všechno, co držíme v rukou – naše plány, naše věci, naše ambice – je jen dočasné. A v tomto dočasném světě je nejdůležitější, abychom se neztratili v tom, co je pomíjivé, a nezapomněli na to, co je věčné. Benjamin to chápal intuitivně. On, který byl tak fascinován letadly, věděl, že letadlo není domov. Je to jen prostředek k cestě. A náš domov, ten pravý, je někde jinde.

Musíme dnes být upřímní k tomu, co cítíme. Někdy se nám zdá, že ta „dočasnost“, o které mluví Pavel, je příliš krutá. Když se ráno probudíte a vaše srdce hledá Bena, když se díváte na jeho věci, na jeho stůl, na všechno to, co po něm zůstalo, cítíte, jak se vám do hrdla dere pláč. Je to ache, o kterém nikdo nemusí mluvit, protože ho všichni cítíme. Je to tichá otázka: „Proč tak krátce? Proč se ta cesta zdála tak náhlá?“ Je to bolest, která nezná hranic, a je správné ji cítit. Bůh se na vás nedívá s výčitkou, že pláčete. On se na vás dívá s nekonečným soucitem. On sám plakal nad hrobem svého přítele Lazara. On ví, co to znamená, když se svět zdá prázdný.

Ale podívejte se na evangelium, které jsme slyšeli. Ježíš se dívá na své učedníky a říká jim: „Blahoslavení vy, chudí... Blahoslavení, kteří nyní pláčete, neboť se budete smát.“ To není jen útěcha pro budoucnost. To je slib přítomnosti. Ježíš říká, že v tom pláči, v té chudobě, v tom pocitu ztráty, je On blíž než kdy jindy. On není Bohem, který by stál někde v dálce na nebesích. On je Bohem, který se sklání k tomu, kdo pláče. A v tom objetí, do kterého vás bere, je i Ben. Ben, který byl tak plný života, tak plný radosti, tak plný té neuvěřitelné schopnosti milovat. Vzpomeňte na to, jak se usmíval, když mluvil o svých „Con Chim Airlines“. Ten úsměv nebyl jen dětský rozmar. Byla to radost, která se dívala za horizont. Byla to radost, která už tehdy patřila Bohu.

Alane, Thao, Ryane, chci, abyste dnes slyšeli jednu věc: vaše láska, vaše péče, to, jak jste Bena doprovázeli, to všechno je v Božích očích nesmírně vzácné. Nehledejte v sobě vinu. Neobviňujte se z ničeho. Bůh se na vás nedívá jako na ty, kteří selhali. Dívá se na vás jako na milované rodiče a bratra, kteří s obrovskou obětavostí a něhou doprovázeli svého syna na jeho cestě. Některé věci v životě přicházejí bez jakéhokoli lidského zavinění, mimo jakoukoli kontrolu, a žádná bdělost by je nemohla odvrátit. Vy jste udělali vše, co bylo v lidských silách, a vaše láska byla pro Bena tím největším bezpečím. On věděl, že je milován. A to je ten největší dar, který člověk může dostat. To je to, co si Ben odnesl do věčnosti jako svůj nejcennější poklad.

Ryane, ty jsi bratr, který nese tu nejtěžší a zároveň nejkrásnější roli. Ty jsi tím, kdo ví, jaké to bylo sdílet s Benem svět. Ty jsi tím, kdo nese vzpomínku na vaše společné smíchy a dobrodružství. Neboj se jít dál. Ben by si přál, abys dál objevoval, abys dál snil, abys dál žil naplno. V každém tvém kroku, v každém tvém úsměvu, Ben pokračuje ve své cestě. Ty jsi tím, kdo nese pochodeň vaší společné radosti do budoucnosti, která je před tebou. A věz, že Ben je s tebou. On tě sleduje s tím stejným zájmem, s jakým se díval na letadla. On je tvým andělem, tvým průvodcem.

Alane a Thao, vy, kteří jste dali Benjaminovi všechno – vězte, že vaše láska nebyla marná. Bůh ji přijal. On vás drží ve své náruči, i když máte pocit, že se všechno hroutí. Někdy se ptáme, jak dál. Jak žít, když část srdce zůstala na nebesích? Odpověď je v malých věcech. V tom, že dnes uděláte v Benově jménu jeden tichý skutek lásky. Možná jen úsměv na někoho, kdo je sám. Možná malá pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Benův život byl jako ten „Well of Love“, který v jeho jménu dává život v Cà Mau. Jeho láska teče dál. Ona se nezastavila. Ona se proměnila v pramen, který napájí druhé. To je ta pravá „nekvašená“ čistota, o které mluví Písmo.

Co si tedy odnést domů? Dnes, až vyjdete z tohoto místa, nedívejte se na svou bolest jako na konec příběhu. Dívejte se na ni jako na prostor, do kterého Bůh vkládá svou naději. Ben je v bezpečí. On je u Otce, na „Banquet of Heaven“, a dívá se na vás s tím stejným úsměvem, který vám tak chybí. On vás miluje. A Bůh, který ho stvořil, vás miluje ještě víc. Zůstaňte v této důvěře. Nechte se vést Marií, naší Matkou, která nás učí říkat „ano“ i tehdy, když nerozumíme. Až uvidíte na obloze letadlo, vzpomeňte si na Bena. Usmějte se. Vězte, že on je blíž, než si myslíte. Benjamine, náš drahý chlapče, oroduj za nás, ať i my dokážeme žít s takovou lehkostí a radostí, s jakou jsi ty procházel světem. Ať nás tvůj úsměv provází v každém dni, až do chvíle, kdy se znovu shledáme v domě našeho Otce, kde už nebude žádný pláč, jen nekonečná radost. Amen.