Památka svatého Řehoře Velikého, papeže a učitele církve

Představte si na okamžik tiché, ranní jezero. Hladina je jako zrcadlo, vzduch je ještě chladný a čistý, a vy stojíte na břehu, kde se noc setkává s prvním světlem dne. Je to obraz, který známe, obraz klidu a začátku. Ale v dnešním evangeliu nás Lukáš nezve k tichému rozjímání u jezera. Zve nás do reality, která je mnohem syrovější a lidštější. Zve nás na loď, která je prázdná.

Šimon a jeho druhové celou noc pracovali. Znáte ten pocit vyčerpání? Když člověk vydá ze sebe všechno, když do své práce, do svých plánů, do péče o své milované vloží každou unci své energie, a přesto na konci noci drží v rukou jen prázdné sítě? Je to pocit, který zná každý, kdo se někdy snažil udržet pohromadě svět, který se mu před očima začal drolit. Je to únava, která není jen v těle, ale hluboko v duši.

Náš drahý Benjamin Vo byl chlapec, který rozuměl hodnotě úsilí. Byl to ten typ člověka, který se nebál výzvy. Vzpomínám na to, jak s takovou radostí a odhodláním trénoval na badminton, jak si navlékal tu svou mikinu a šel na tryouty, ne proto, že by musel, ale proto, že věřil, že „zkusit to“ je to, na čem záleží. Měl v sobě tu krásnou, čistou víru, že práce a snaha mají smysl. A vy, Alane a Thao, jste ho v tom vedli. Byli jste pro něj tím přístavem, ze kterého vyplouval do světa, a zároveň tou bezpečnou kotvou, ke které se vždy vracel.

Ale dnes musíme být k sobě upřímní. Musíme pojmenovat tu pravdu, která nás v těchto dnech, dva měsíce po Benově odchodu, občas přepadne v tichu domova. Je to pocit té prázdné sítě. Je to ten moment, kdy se ráno probudíte a srdce se vám sevře, protože svět je najednou jiný, tišší, ochuzený o ten jeho jedinečný smích a o tu jeho neuvěřitelnou empatii. Je to bolest, která se neptá, jestli je vhodná doba, a která se neřídí žádným harmonogramem.

Svatý Pavel nám v prvním čtení říká: „Ať se nikdo neklame. Myslí-li si někdo z vás, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým.“ To není výzva k hlouposti. To je výzva k tomu, abychom odložili své lidské kalkulace, svou potřebu mít vše pod kontrolou a pochopit všechno „proč“. Bůh nás zve k pokoře, která říká: „Pane, zkusil jsem všechno, moje sítě jsou prázdné, ale na tvé slovo je spustím znovu.“

Alane a Thao, vím, že v hloubi srdce možná cítíte tíhu otázek, na které není snadná odpověď. Možná se vracíte k těm okamžikům, kdy jste se snažili, kdy jste dávali vše, co jste měli, a ptáte se, zda jste nemohli udělat víc. Chci vám dnes říci, s veškerou něhou Božího milosrdenství: odložte tento kámen. Neobviňujte se. Bůh se na vás nedívá jako na ty, kteří selhali. On se na vás dívá jako na rodiče, kteří milovali nejlépe, jak věděli, a jejichž láska byla pro Benjamina tím největším darem na zemi. Nemusíte se sami soudit. Bůh vás už dávno, v nekonečné lásce, osvobodil od viny, kterou si sami kladete na ramena.

Podívejte se na Šimona Petra v evangeliu. Když uviděl ten zázrak, když sítě praskaly pod tíhou ryb, neřekl „jsem skvělý rybář“. Padl na kolena a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť jsem člověk hříšný.“ Uvědomil si, kdo je on a kdo je Bůh. A co udělal Ježíš? Neřekl „ano, máš pravdu, jdi pryč“. Řekl: „Neboj se; od nynějška budeš lovit lidi.“

Ježíš nehledá dokonalost. On hledá ochotu nechat se vést. I v naší největší bolesti, i v našem nejhlubším zármutku, nás Ježíš zve k novému začátku. Ne k začátku, který by smazal minulost, ale k začátku, který ji promění v naději.

Ryane, drahý bratře, vím, jak moc ti Ben chybí. Jsi tím, kdo nese vzpomínku na vaše společné hry, na to, jak jste spolu objevovali svět. Ben tě neopustil. On je nyní tvým andělem. Žij svůj život s odvahou, tak jak by si to Ben přál. Buď tím, kdo vnáší světlo do života mámy a táty. V každém tvém dobrém skutku, v každém tvém úsměvu, Ben žije dál.

Benjamin byl chlapec, který měl v sobě neuvěřitelnou schopnost dávat. Vzpomeňte si na tu chvíli, kdy chtěl nabídnout celé své úspory, aby pomohl strýci Williamovi. On to neudělal, aby se pochlubil, on to nabídl, protože jeho srdce bylo prostě takové. Bylo to srdce, které nepočítalo. To je odkaz, který nám tu zanechal. Láska, která se neptá na cenu, ale prostě se dává.

To je ten „lov na lidi“, o kterém mluví Ježíš. Nejde o to, abychom někoho ovládli, ale abychom ho přitáhli k životu, k radosti, k naději. Benova láska dál teče světem. I skrze tu studnu v Cà Mau, která v jeho jménu dává čistou vodu těm, kteří mají žízeň, Benova dobrota dál koná zázraky.

Co si tedy dnes odnést domů?

Nechtějme pochopit všechno hned. Odnesme si jednu malou, konkrétní věc: ochotu svěřit své prázdné sítě Bohu. Až dnes vyjdete ven, podívejte se na oblohu. Nadechněte se vzduchu, který nás všechny spojuje. A v duchu řekněte: „Pane, dávám Ti svou bolest, dávám Ti svou únavu, dávám Ti své prázdné sítě. Ty se o ně postarej. Ty dej vzrůst.“

A pak udělejte jeden malý, laskavý skutek pro někoho ve svém okolí. Něco tichého, nezištného. Tím udržíte světlo Benovy duše živé a přítomné mezi námi.

Bůh vás miluje, Alane, Thao, Ryane. On je tím, kdo vás nese, když vy už nemáte sílu jít. On je tím, kdo vás čeká v cíli vaší cesty, kde se znovu setkáte s Benem. A to setkání bude tak radostné, že všechna tato bolest bude jen jako krátká chvíle v nekonečném oceánu Božího objetí.

Benjamine, náš drahý a laskavý chlapče, odpočívej v pokoji a hlídej nás z nebeských výšin. Amen.